Tělo slabé, mysl chabá,
ruka třesouc se
a vůle malá.
Slova nevyřčená,
slova ztracená.
ruka třesouc se
a vůle malá.
Slova nevyřčená,
slova ztracená.
kyoshi seděl u nízského stolečku v Shintoově pokoji a přejížděl pohledem po popsaných pergamenech. Poté vzal do ruky i poslední pergamen, o který Kyoshi předešlý den rozdrtil uhel, a potutelně se usmál. Shinto sebou škubnul a potom se zpříma posadil, rozhlížejíc se vyděšeně po svém pokoji. Poté jeho pohled skouznul na kyoshiho, který se na něj již notnou chvíli díval.
" Co tady děláš?" zeptal se s menší dávkou nenávysti v hlase, než plánoval.
" čekám až se probudíš." řekl pomalu s úsměvem Kyoshi a postavil se "Císař mi nakázal ti pomáhat s psaním." Shinto se zahleděl na stoleček, u kterého kyoshi seděl a utkvěl pohledem na pokaženém pegramenu.
" Nepotřebuji pmoc." odmítl Shinto a postavil se, přičemž lehce zavrávoral. byl zesláblý, ale dokázal stát. Přešel ke stolku, vyhýbajíc se Kyoshimu a posadil se. Kyoshi stál a sledoval ho, nesedl si zpět, jen malinko poodstoupil. Shinto se na něj nevrle podíval. Přál si vydět Aemiho. Nechtěl se dívat na kyoshiho, člověka, který ho jistě nesnáší. Císař, jako-by nechápal.
Vzal do ruky uhel, což se mu povedlo hned na první pokus a napsal na pergament, pod pokažené znaky z předešlého dne další. Uhel položil zpět a natočil pergamen ke Kyoshimu, který se naklonil mírně dopředu, přičemž mu bílé vlasy přepadly přez rameno a přečetl si, co napsal. Zmizni. S úšklebkem se na Shintoa zadíval a odešel z místnosti.
Pan Tumiko přišel večer s dalšími léky. Shinto seděl u stěny, s hlavou opřenou a vedle sebe měl pergameny bohatě popsané básněmi, jenž přez den napsal. vypadal vyčerpaně a jeho pravá ruka, kterou psal, se nepatrně třásla. Doktor mu pomohl vstát a doprovodil ho ke křeslu. Služební mu podali všechny léky a poté další přinesli jídlo. Pan Tumiko ho vyšetřil a Shinto celou dobu mlčel, teprve až když všichni služební, i pobočníci doktora, odešli, zaprotestoval nahlas, když ho pan Tumiko pobídl k jídlu. I přezto do něj nakonec dostal mysku rýže a Shinto se posadil k nízskému stolku a dál psal.
Do místnosti vešel kyoshi a Pan Tumiko se uctivě poklonil. Shinto si ho nevšímál a byl rozhodnut ho ignorovat, Kyoshi však nesl zprávu od císaře. Ptal se jej, jestli je schopen přednášet. Shinto ho ignoroval a Kyoshi tedy řekl, že když není Shinto schopen přednášet, tak kyoshi bude muset číst jeho básně císaři sám.
Shinto se na kyoshiho zadíval pohledem absolutního opovržení a řekl, ž je schopen přednášet. Kyoshi se na něj jen chvíli díval a poté odešel.
Pan Tumiko se pokoušel do Shintoa dostat více jídla, ale svoji snahu vzdal poté, co zjistil, že už jej do něj více nedostane.
Shinto, oděn v prošívaném šedém kimonu, seděl na polštáří nedalo od císaře. Četl básně, jenž napsal, básně, slova popisující krásu světa. Recitoval jemně a lehce, pomalu, aby člověk dokázal vychutnat krásu slov, smočit prsty, cítit výtr, vidět krásu, kterou popisoval.
Císař uznale pokýval hlavou a gestem naznačil Shintoovy, aby pokračoval, když dočetl báseň o jaru. Shinto tedy začal recitovat báseň o Podzimu, slova však se mu pletla a bylo mu mdlo. Jediný Aemi si toho všimnul, neboť jediný Aemi se do něj po celou dobu vpíjel pohledem. Nevolnost však rychle přešla a Shinto dorecitoval i poslední báseň. Poklonil se v sedu císaři, jenž niný s uspokojeným úsměvem odcházel z místnosti. Aemi a ostatní jeho synové jej následovali, společně s císařovnou a Shinto, sotva zmizel za dveřmi cíp posledního kimana, se narovnal.
Tu se mu zatočila hlava a sesunul se k zemi, rychle se však stačil rukou zapříenou o dřevěnou podlahu zadržet v pádu a vratce se postavil. Pan Tumiko byl poblíž, samozřejmě a pomohl mu až do pokoje, kde se Shinto zhroutil do svého křesla.
" Ukliďnete se, pane Anabi." promlouval k němu, neboť shintoovo tělo se malinko třáslo "Již jste ve svém pokoji." snažil se ho uklidnit. Shintoův třes opravdu pomalu přecházel, ale v jeho očích zůstával nevysvětlitelný strach. byl vyčerpán a s pomocí pana Tumika si lehnul na lůžko v oddělné části pokoji a rychle usnul.
Pan Tumiko odešel připravovat další léky a v Shintoově pokoji nikdo nezůstal.
kyoshi vypadal nanejvíš zpokojeně. Zpráva o Shintoové malém kolapsu po tom, co Císaři přednesl své básně, se mezi služebnictvem rychle rozšířila a zanedlouho přišla až k Kyoshimu.
" Můžou se ony kořeny podávat i častěji, než jednou za týden?" ptal se zrovna s potutelným úsměvem Kuchaře, pro kterého nechal okamžitě zavolat
" Ano pane... ale..." Kuchařova jistota ze začátků již byla ta-tam. byl si již zcela vědom toho, co chce Kyoshi udělat, ale musel poslouchat jeho rozkazy.
" Dobrá tedy." přerušil jej Kyoshi a pohrával si s cípem svého kimona. Zasněně se přitom díval do zahrady za otevřenými dveřmi "Dnes večer." usmál se, jalko-by přemýšlel nad láskou "Vem všechny tři kořeny." mávnul rukou a kuchař se nejistě zvednul a odešel. V jeho očích se sklila bázeň.
Aemi nakouknul do Shintoova pokoje. Přešel přez venkovní balkony nepozorován, na sobě měl již noční ůbor, prošívané bílé yukaty s jemně zdobenými límci. Pan Tumiko se otočil od stolu, kde dodělval některé léky a okamžitě se uklonil. Aemi se tvářil docela nejistě ale Doktor se na něj usmál a otočil se zpět ke stolku, hledíc si své práce a tak se Aemi vydal k Shintoovy, jenž stále ležel na lůžku. Než se nad Shintoem zklonil, pohlédl ještě za sebe na doktora, jenž byl ovšem otočen zády k nim.
Aemi se dotkl Shintoovy jemné kůže. Tolik se těšil, až znovu ucítí to teplo, jenž vždy vyzařoval, ale nyní, jeho tváře byly studenější, než obvikle. Chytil Shintoa za ruku, která byla stejně tak studená. Na chívli se ho zmocnila panika a hrůza, potom však Shinto pohnul hlavou na bok a zamrkal. Pootevřel oči a to už se jejich pohledy setkali. Aemi zčervenal a vpíjel se do jeho bouřlivých očí pohledem. Nemohl se nabažit té krásy, jenž se v nich sklila, byly snad ještě úžasnější, než Shintoovy básně, a byly jen pro něj, ty oči.
" Aemi..." vzdechl tiše Shinto a jeho ústa se zkroutila do jemného úsměvu "Princi...."
" Nejsem princ." řekl tiše Aemi "Ne s tebou."
" Princi..." zopakoval zasněně Shinto "Princů můj.... zůstaň, buď." zaveršoval krátce a sám se zasmál tomu mizernému rýmu
" Zůstanu." šeptl tiše Aemi "Spi."
" ne." zaprotestoval Shinto "Spánek oddělí mne, od tebe, my ztratíme se...." jeho slova byla stále tišší a tišší, slabší a slabší, rýmy jenž se snažil tvořit se nerýmovali. jeho oči se zavírali. Aemi ynovu chitil jeho ruku a posadil se na krej jeho lůžka.
" budu tady." řekl "Odpočívej." Shintoova ruka ochabla a hlava se mu stočila znovu mírně nabok. Aemi jen seděl na kraji jeho lůžka a když si byl jist, že jeho spánek na tolik trvdý, že ho neprobudí, položil jeho ruku, kterou až doteď svíral, zpět k jeho tělu. Uslyšel kroky doktora a postavil se
" Mladý pane, mohl jste zůstat sedět, podám mu jen jeden lék." usmál se pan Tumiko a mírně se poklonil. Aemi však stál již opodál a sledoval, jak Tumiko otevírá Shintoova ústa a podpíra hlavu, aby mu do krku mohl vlít tekutinu z hluboké mysky. Naposledy se na Shintoa podíval a vydal se zpět do svých pkojů. Jeho láska tiše a klidně odpočívala v měkkých a teplých přikrývkách. Byl v dobrých rukou.
Shinto, oděn v prošívaném šedém kimonu, seděl na polštáří nedalo od císaře. Četl básně, jenž napsal, básně, slova popisující krásu světa. Recitoval jemně a lehce, pomalu, aby člověk dokázal vychutnat krásu slov, smočit prsty, cítit výtr, vidět krásu, kterou popisoval.
Císař uznale pokýval hlavou a gestem naznačil Shintoovy, aby pokračoval, když dočetl báseň o jaru. Shinto tedy začal recitovat báseň o Podzimu, slova však se mu pletla a bylo mu mdlo. Jediný Aemi si toho všimnul, neboť jediný Aemi se do něj po celou dobu vpíjel pohledem. Nevolnost však rychle přešla a Shinto dorecitoval i poslední báseň. Poklonil se v sedu císaři, jenž niný s uspokojeným úsměvem odcházel z místnosti. Aemi a ostatní jeho synové jej následovali, společně s císařovnou a Shinto, sotva zmizel za dveřmi cíp posledního kimana, se narovnal.
Tu se mu zatočila hlava a sesunul se k zemi, rychle se však stačil rukou zapříenou o dřevěnou podlahu zadržet v pádu a vratce se postavil. Pan Tumiko byl poblíž, samozřejmě a pomohl mu až do pokoje, kde se Shinto zhroutil do svého křesla.
" Ukliďnete se, pane Anabi." promlouval k němu, neboť shintoovo tělo se malinko třáslo "Již jste ve svém pokoji." snažil se ho uklidnit. Shintoův třes opravdu pomalu přecházel, ale v jeho očích zůstával nevysvětlitelný strach. byl vyčerpán a s pomocí pana Tumika si lehnul na lůžko v oddělné části pokoji a rychle usnul.
Pan Tumiko odešel připravovat další léky a v Shintoově pokoji nikdo nezůstal.
kyoshi vypadal nanejvíš zpokojeně. Zpráva o Shintoové malém kolapsu po tom, co Císaři přednesl své básně, se mezi služebnictvem rychle rozšířila a zanedlouho přišla až k Kyoshimu.
" Můžou se ony kořeny podávat i častěji, než jednou za týden?" ptal se zrovna s potutelným úsměvem Kuchaře, pro kterého nechal okamžitě zavolat
" Ano pane... ale..." Kuchařova jistota ze začátků již byla ta-tam. byl si již zcela vědom toho, co chce Kyoshi udělat, ale musel poslouchat jeho rozkazy.
" Dobrá tedy." přerušil jej Kyoshi a pohrával si s cípem svého kimona. Zasněně se přitom díval do zahrady za otevřenými dveřmi "Dnes večer." usmál se, jalko-by přemýšlel nad láskou "Vem všechny tři kořeny." mávnul rukou a kuchař se nejistě zvednul a odešel. V jeho očích se sklila bázeň.
Aemi nakouknul do Shintoova pokoje. Přešel přez venkovní balkony nepozorován, na sobě měl již noční ůbor, prošívané bílé yukaty s jemně zdobenými límci. Pan Tumiko se otočil od stolu, kde dodělval některé léky a okamžitě se uklonil. Aemi se tvářil docela nejistě ale Doktor se na něj usmál a otočil se zpět ke stolku, hledíc si své práce a tak se Aemi vydal k Shintoovy, jenž stále ležel na lůžku. Než se nad Shintoem zklonil, pohlédl ještě za sebe na doktora, jenž byl ovšem otočen zády k nim.
Aemi se dotkl Shintoovy jemné kůže. Tolik se těšil, až znovu ucítí to teplo, jenž vždy vyzařoval, ale nyní, jeho tváře byly studenější, než obvikle. Chytil Shintoa za ruku, která byla stejně tak studená. Na chívli se ho zmocnila panika a hrůza, potom však Shinto pohnul hlavou na bok a zamrkal. Pootevřel oči a to už se jejich pohledy setkali. Aemi zčervenal a vpíjel se do jeho bouřlivých očí pohledem. Nemohl se nabažit té krásy, jenž se v nich sklila, byly snad ještě úžasnější, než Shintoovy básně, a byly jen pro něj, ty oči.
" Aemi..." vzdechl tiše Shinto a jeho ústa se zkroutila do jemného úsměvu "Princi...."
" Nejsem princ." řekl tiše Aemi "Ne s tebou."
" Princi..." zopakoval zasněně Shinto "Princů můj.... zůstaň, buď." zaveršoval krátce a sám se zasmál tomu mizernému rýmu
" Zůstanu." šeptl tiše Aemi "Spi."
" ne." zaprotestoval Shinto "Spánek oddělí mne, od tebe, my ztratíme se...." jeho slova byla stále tišší a tišší, slabší a slabší, rýmy jenž se snažil tvořit se nerýmovali. jeho oči se zavírali. Aemi ynovu chitil jeho ruku a posadil se na krej jeho lůžka.
" budu tady." řekl "Odpočívej." Shintoova ruka ochabla a hlava se mu stočila znovu mírně nabok. Aemi jen seděl na kraji jeho lůžka a když si byl jist, že jeho spánek na tolik trvdý, že ho neprobudí, položil jeho ruku, kterou až doteď svíral, zpět k jeho tělu. Uslyšel kroky doktora a postavil se
" Mladý pane, mohl jste zůstat sedět, podám mu jen jeden lék." usmál se pan Tumiko a mírně se poklonil. Aemi však stál již opodál a sledoval, jak Tumiko otevírá Shintoova ústa a podpíra hlavu, aby mu do krku mohl vlít tekutinu z hluboké mysky. Naposledy se na Shintoa podíval a vydal se zpět do svých pkojů. Jeho láska tiše a klidně odpočívala v měkkých a teplých přikrývkách. Byl v dobrých rukou.