pod listím spadaným
pod sluncem pálivým
hlaď mne na kůži
svým dechem jemným
Blankytně modré vrchní kimono, prošívané hedvábnout nití barvy podvečerního nebe vyselo na věšáku přichystáno k obléknutí. Čisté ponožky tabi a slaměné proplétané sandály zóri měli své místo pod kimonem. Za dveřmi postávali služební a nejspíše čekali, až se mladík ve spodních bohatých kimonech oblékne do přichystaného oblečení.Mladík uvnitř místnosti se však vůbec nevěnoval oblékání. K šatu vysícíme u dveří nevěnoval pozornost, seděl k němu zády, na kolenu měl položenou malou dřevěnou destičku s pergamenem a úzkým uhlem něco rychle psal. Po bledé pokožce na rameni se mu svezly všechny vrstvy kimon, které na sobě již měl a dlouhé vlnité vlasy mu vyklouzly ze šňůrek, kterými byly svázány.
" Pane Anabi." ozvalo se dveřmi netrpělivě
" Vstupte!" vykřikl bezmyšlenkovitě mladík sedící na podlaze
Dveř se rychle posunuly a škvírou se protáhla postarší služebná " pane Anabi!" zvolala a rychle za sebou dveře zase zasunula "Vstávejte, rychle, pán už čeká!" krátkými cupitavými kroky k němu přiběhla a z ruky mu rychle vzala uhel. Vzhlédl a tak mu vzala i destičku s pergamenem "Rychle se oblečte." řekl
" Nemůžu opustit psaní básně!" protestoval mladík a ohlédl se na blankytně modré svrchní kimono. Potom vyskočil a rychle si nazul tabi, sandáli nechal ležet a rychle soukal rukávy do kimona. Služebná mu pomohla zavázat obi a on rychle vyšel z místnosti
" Pane!" vykřikla služebná a ukazovala na sandály. Mladík se otočil a vracel se do místnosti, ale na sandály se ani nepodíval, popadl nějaké pergameny a destičku s pergamenem a uhlem. Prošel kolem zmatené služebné, která pořád ukazovala na slámou pletené sandáli a vyrazil ven z místnosti. Služebná se sehnula, vzala je do ruky a podstatně pomalejšími, cupitavími kroky se za ním rozběhla "Pane! Vaše zóri!" volala "Pane! Vaše vlasy!" On však věnoval pozornost jen destičce a uhlu.
Rychle se pohyboval známou cestou po vnitřním paláci a když stanul před zlatě zdobenými posuvnými dveřmi, podal destičku s pergamenem jedné ze služebné, která ho v hloučku s dalšími doprovázela po chodbách. Ta poodstoupila s uctivou úklonou a vydala se zpět do jeho pokoje. mezitím už před ním stála služebná a položila před něj sandály. Teprve teď se na ně mladík podíval a jeho obličej se zkroutil do nesouhlasného pohledu
" Nesnáším je." řekl
" Pane, jdete před císaře." řekla téměř až zoufale starší služebná. Ozval se zvon a dveře se otevřeli. Mladík služebnou s letmím úsměvem obešel a vstoupil do dlouhé síně se zdobenými sloupy a stropem. Rychle a se služebnictvem v patách šel až k pohodlným odpočívadlům, na kterých, v obklopení svým služebnictvem a strážci, seděl císař, císařovna a dva synové. Koruní princ chyběl.
Mladý pan Anabi se hluboce uklonil a narovnal se, až když císař pokynul rukou
" Prosím o odpuštění pozdního příchodu." sklonil hlavu
" Císař většinou nečeká, ale kvůli nadaného Shintoa je čekání malou daní za krásu slova." odpověděl s úsměvem cisař. Shinto anabi zvednul hlavu a císař pokynul k přichystanému polštáři. Potom mávl rukou na shintoovo služebnictvo a to odešlo. Shinto se posadil a očima letmo zabloudil k synům. S očima, které hledal se střetl rychle a stejně tak rychle i pohled odvártil. Soustředil se na báseň, kterou měl napsanou na rozvinutém pergamenu před sebou. Místnost, i když v ní bylo spousta lidí, byla tichá, v očekávání. To však rychle prolomill Shintouv hlas, jenž zněl najednou lehce a jako-by hlasitě šeptal, jeho slova plynula, jako-by je zpíval, slova vyslovená s jemností a opatrností, byse dala přirovnat k látce s lehkém vánku, nebo plynoucí v pomalé říčce. Císař s přivřenýma očima posloouchal ty krásné verše o nadýchanoosti a hojnosnosti života a přírody. oči jednoho ze synů se do Shintoaa vpíjeli a v jejich jiskrných odlescích byla vidět pícha a chtíč. když shinto dočetl poslední báseň, cířas se tvářil nadmíru spokojeně. Ještě chvíli bylo ničím nerušené ticho. Shinto vstal, uklonil se a složil svitky s básněmi K císaři. Ten se jich letmo dotknul a potom pohldél na Shintoa, jenž stál v úkloně zpět u svého polštáře.
" psaná krása..." řekl. pokynul, že může odejít a Shinto se s úklonou otočil a odcházel dlouhou zdobenou místností zpět k velkým posuvným dveřím.
stará služebná hned, jak ho uviděla, vypadala nadmíru uraženě a stále v rukou držela jeho sandály.
uslyšel kroky odcházejícíh služebných a nestihl se ani těšit, nebo si uvědomit, kdo přichází a dveře se šoupnutím rychle otevřeli. Pootočil hlavu ke dveřím, které právě postava, otočená zády k němu zavírala. jeho dlouhé černé vlasy splívaly v ohonu po zádech, po rozepnutém svrchním kimonu. hladké a lesklé byly, jako-by patřili ženě.
Shinto odložil uhel vedle pergamenu a ten, nepřítomně smotal . Pohled upíral na jednoho z císařových synů.
" Pane?" zeptal se tiše. Šeptal, neboť jeho hlas byl zatajený a bez dechu. tvář, jenž se k němu otočila, se usmívala, oči jiskřili .
" Shinto...." šeptl snad ještě tišeji a z jeho úst se prodralo vydechnutí " Čekání bylo příšerné."
" Aemi...." vydechl Shinto.
Aemi, druhý nejstarší císařův syn, stál u dveří, s rucemi za zády. Jeho svrchní kimono bylo zbaveno obi a odhalovalo bohatě, stříbrnou nití vyšívané spodní kimona skládané na sobě. chvíli na sebe hleděli a potom se Aemi pomalu posadil ke stolečku, u kterého Shintoo seděl. Shintoo ho celou tu dobu sledoval
" Nemohl jsem se dočkat." řekl Aemi s úsměvem a podíval se na Shintoa
" Ještě pracuji." řekl Shinto ale pohled neodtrhl od Aemiho, který se do něj znovu vpíjel pohledem.
" nebudu tě nijak rušit." řekl Aemi tiše. Shinto se na něj ještě chvíli díval a potom vzal do ruky znovu Uhel, nepřiložil ho však ještě ani na pergamen a Aemi mu jej sebral
" Copak jsi neříkal, že mne nebudeš rušit?" zeptal se šeptem Shintoa.
" Řekni, co chceš napsat a já to zapíšu." řekl a přisunul si k sobě i pergamen. Shinto se na něj chvíli nevěřícně díval a potom vstal. Aemi ho však chitil za rukáv a škubnutím ho vrátil zpět na polštář u stolku
" Chci slyšet tvé básně, znovu a znovu..." šeptal se zatajeným deche, jeho oči jiskřili, jako-by uvnitř nich plápolal oheň " Chci slyšet ta jemná slova popisující krásu."
" Chceš slyšet krásu?" zeptal se Shinto "Krásu světa, pomíjejícího života, krásu dne, pomíjející v hodině?" Aemi pootevřel ústa, jak se mu nedostávalo vzduch. Rychle přiložil uhel k pergamenu an volné místo a začal škrábat slova, která Shinto před chívlí řekl. Shinto mu však uhel vzal a sám báseň napsal
" Nech mne psát." řekl Aemi "Copak nechceš uchovávat mé písmo na pergamenu?"
" Radši uchovávám tvá slova v mé mysli a srdci."