na Blog.cz

kyoshi seděl u nízského stolečku v Shintoově pokoji a přejížděl pohledem po popsaných pergamenech. Poté vzal do ruky i poslední pergamen, o který Kyoshi předešlý den rozdrtil uhel, a potutelně se usmál. Shinto sebou škubnul a potom se zpříma posadil, rozhlížejíc se vyděšeně po svém pokoji. Poté jeho pohled skouznul na kyoshiho, který se na něj již notnou chvíli díval.
" Co tady děláš?" zeptal se s menší dávkou nenávysti v hlase, než plánoval.
" čekám až se probudíš." řekl pomalu s úsměvem Kyoshi a postavil se "Císař mi nakázal ti pomáhat s psaním." Shinto se zahleděl na stoleček, u kterého kyoshi seděl a utkvěl pohledem na pokaženém pegramenu.
" Nepotřebuji pmoc." odmítl Shinto a postavil se, přičemž lehce zavrávoral. byl zesláblý, ale dokázal stát. Přešel ke stolku, vyhýbajíc se Kyoshimu a posadil se. Kyoshi stál a sledoval ho, nesedl si zpět, jen malinko poodstoupil. Shinto se na něj nevrle podíval. Přál si vydět Aemiho. Nechtěl se dívat na kyoshiho, člověka, který ho jistě nesnáší. Císař, jako-by nechápal.
Vzal do ruky uhel, což se mu povedlo hned na první pokus a napsal na pergament, pod pokažené znaky z předešlého dne další. Uhel položil zpět a natočil pergamen ke Kyoshimu, který se naklonil mírně dopředu, přičemž mu bílé vlasy přepadly přez rameno a přečetl si, co napsal. Zmizni. S úšklebkem se na Shintoa zadíval a odešel z místnosti.

Pan Tumiko přišel večer s dalšími léky. Shinto seděl u stěny, s hlavou opřenou a vedle sebe měl pergameny bohatě popsané básněmi, jenž přez den napsal. vypadal vyčerpaně a jeho pravá ruka, kterou psal, se nepatrně třásla. Doktor mu pomohl vstát a doprovodil ho ke křeslu. Služební mu podali všechny léky a poté další přinesli jídlo. Pan Tumiko ho vyšetřil a Shinto celou dobu mlčel, teprve až když všichni služební, i pobočníci doktora, odešli, zaprotestoval nahlas, když ho pan Tumiko pobídl k jídlu. I přezto do něj nakonec dostal mysku rýže a Shinto se posadil k nízskému stolku a dál psal.

Do místnosti vešel kyoshi a Pan Tumiko se uctivě poklonil. Shinto si ho nevšímál a byl rozhodnut ho ignorovat, Kyoshi však nesl zprávu od císaře. Ptal se jej, jestli je schopen přednášet. Shinto ho ignoroval a Kyoshi tedy řekl, že když není Shinto schopen přednášet, tak kyoshi bude muset číst jeho básně císaři sám.

Shinto se na kyoshiho zadíval pohledem absolutního opovržení a řekl, ž je schopen přednášet. Kyoshi se na něj jen chvíli díval a poté odešel.

Pan Tumiko se pokoušel do Shintoa dostat více jídla, ale svoji snahu vzdal poté, co zjistil, že už jej do něj více nedostane.

Shinto, oděn v prošívaném šedém kimonu, seděl na polštáří nedalo od císaře. Četl básně, jenž napsal, básně, slova popisující krásu světa. Recitoval jemně a lehce, pomalu, aby člověk dokázal vychutnat krásu slov, smočit prsty, cítit výtr, vidět krásu, kterou popisoval.
Císař uznale pokýval hlavou a gestem naznačil Shintoovy, aby pokračoval, když dočetl báseň o jaru. Shinto tedy začal recitovat báseň o Podzimu, slova však se mu pletla a bylo mu mdlo. Jediný Aemi si toho všimnul, neboť jediný Aemi se do něj po celou dobu vpíjel pohledem. Nevolnost však rychle přešla a Shinto dorecitoval i poslední báseň. Poklonil se v sedu císaři, jenž niný s uspokojeným úsměvem odcházel z místnosti. Aemi a ostatní jeho synové jej následovali, společně s císařovnou a Shinto, sotva zmizel za dveřmi cíp posledního kimana, se narovnal.
Tu se mu zatočila hlava a sesunul se k zemi, rychle se však stačil rukou zapříenou o dřevěnou podlahu zadržet v pádu a vratce se postavil. Pan Tumiko byl poblíž, samozřejmě a pomohl mu až do pokoje, kde se Shinto zhroutil do svého křesla.
" Ukliďnete se, pane Anabi." promlouval k němu, neboť shintoovo tělo se malinko třáslo "Již jste ve svém pokoji." snažil se ho uklidnit. Shintoův třes opravdu pomalu přecházel, ale v jeho očích zůstával nevysvětlitelný strach. byl vyčerpán a s pomocí pana Tumika si lehnul na lůžko v oddělné části pokoji a rychle usnul.
Pan Tumiko odešel připravovat další léky a v Shintoově pokoji nikdo nezůstal.

kyoshi vypadal nanejvíš zpokojeně. Zpráva o Shintoové malém kolapsu po tom, co Císaři přednesl své básně, se mezi služebnictvem rychle rozšířila a zanedlouho přišla až k Kyoshimu.
" Můžou se ony kořeny podávat i častěji, než jednou za týden?" ptal se zrovna s potutelným úsměvem Kuchaře, pro kterého nechal okamžitě zavolat
" Ano pane... ale..." Kuchařova jistota ze začátků již byla ta-tam. byl si již zcela vědom toho, co chce Kyoshi udělat, ale musel poslouchat jeho rozkazy.
" Dobrá tedy." přerušil jej Kyoshi a pohrával si s cípem svého kimona. Zasněně se přitom díval do zahrady za otevřenými dveřmi "Dnes večer." usmál se, jalko-by přemýšlel nad láskou "Vem všechny tři kořeny." mávnul rukou a kuchař se nejistě zvednul a odešel. V jeho očích se sklila bázeň.

Aemi nakouknul do Shintoova pokoje. Přešel přez venkovní balkony nepozorován, na sobě měl již noční ůbor, prošívané bílé yukaty s jemně zdobenými límci. Pan Tumiko se otočil od stolu, kde dodělval některé léky a okamžitě se uklonil. Aemi se tvářil docela nejistě ale Doktor se na něj usmál a otočil se zpět ke stolku, hledíc si své práce a tak se Aemi vydal k Shintoovy, jenž stále ležel na lůžku. Než se nad Shintoem zklonil, pohlédl ještě za sebe na doktora, jenž byl ovšem otočen zády k nim.
Aemi se dotkl Shintoovy jemné kůže. Tolik se těšil, až znovu ucítí to teplo, jenž vždy vyzařoval, ale nyní, jeho tváře byly studenější, než obvikle. Chytil Shintoa za ruku, která byla stejně tak studená. Na chívli se ho zmocnila panika a hrůza, potom však Shinto pohnul hlavou na bok a zamrkal. Pootevřel oči a to už se jejich pohledy setkali. Aemi zčervenal a vpíjel se do jeho bouřlivých očí pohledem. Nemohl se nabažit té krásy, jenž se v nich sklila, byly snad ještě úžasnější, než Shintoovy básně, a byly jen pro něj, ty oči.
" Aemi..." vzdechl tiše Shinto a jeho ústa se zkroutila do jemného úsměvu "Princi...."
" Nejsem princ." řekl tiše Aemi "Ne s tebou."
" Princi..." zopakoval zasněně Shinto "Princů můj.... zůstaň, buď." zaveršoval krátce a sám se zasmál tomu mizernému rýmu
" Zůstanu." šeptl tiše Aemi "Spi."
" ne." zaprotestoval Shinto "Spánek oddělí mne, od tebe, my ztratíme se...." jeho slova byla stále tišší a tišší, slabší a slabší, rýmy jenž se snažil tvořit se nerýmovali. jeho oči se zavírali. Aemi ynovu chitil jeho ruku a posadil se na krej jeho lůžka.
" budu tady." řekl "Odpočívej." Shintoova ruka ochabla a hlava se mu stočila znovu mírně nabok. Aemi jen seděl na kraji jeho lůžka a když si byl jist, že jeho spánek na tolik trvdý, že ho neprobudí, položil jeho ruku, kterou až doteď svíral, zpět k jeho tělu. Uslyšel kroky doktora a postavil se
" Mladý pane, mohl jste zůstat sedět, podám mu jen jeden lék." usmál se pan Tumiko a mírně se poklonil. Aemi však stál již opodál a sledoval, jak Tumiko otevírá Shintoova ústa a podpíra hlavu, aby mu do krku mohl vlít tekutinu z hluboké mysky. Naposledy se na Shintoa podíval a vydal se zpět do svých pkojů. Jeho láska tiše a klidně odpočívala v měkkých a teplých přikrývkách. Byl v dobrých rukou.

O téhle úžasné manhwě jsem se dozvěděla dnes večer u chidori a hned si ji sem musím hodit xD. Tenhle blog bude nejspíš docala slušný slez hystorických mang, protože jsem na ně těžce ujetá (jo a taky na slice of life) ale špatně se hledá (dovedede ti představit můj výraz u třetí stránky?)

Takže. Dejme tomu, že máte dobrou duši a že vidíte na silnici dítě, k němuž se řítí rychle náklaďák. Pud sebezáchovy? nulový. Skočíte tam a zachráníte dítě. Vy jste mrtvej, ale máte štěstí, protože otec (BTW: mám ráda brejláčky, takže otec i když se objevil jen na jedné stránce, velmi šmechy, v té košili) je médium (oh please... don't telling me there are only one page with him!) a přenese vás kdovíkam a kdovíkdy. Takže tu nejdnou jste princem jakéci superzemě. Haha. Sranda nezkončila. VLádne totiž král/ministr, protože vy jste nezletilí. A vy jste jen princ, co chtěl spáchat sebevraždu. Takže tak. A náhodou vás ten král/ministr... tak nějak využívá. Víte k čemu. Přijde mi na tom divných pár věcí, ale krotím se. Předchozí život prakticky nulový a postav málo.

Manga je to úžasná a stále na cestě. přečíst si prozatím 3 kapitoly můžete tu a slintat pod perexe. A Ano, záhlaví jsem prachsprostě ukradla z této mangy.

Shinto přerývaně oddechoval. Zatím co doktor promíchával čirou tekutinu podobnou vodě. Přisipal do ní podivný prášek, jenž klesl ke dnu a pomalu se rozpouštěl. čímž tekutinu zbarvoval do červena. Potom malou čistou hadérkou s jemným prošíváním na jednom z jejich cípů oteřel kraj misky, v niž tekutinu promíchával a palcem zatlačil na Shintoovu bradu. Jeho ústa se otevřela a on pomalu vlil tekutinu do jeho krku.
Najednou se otevřeli dveře.
" Prosím odpusťte." byli slyšet nějaké hlasy "Hluboce se omlouvám..."
" Jdi mi z očí." sikl císař, jehož tváře byly sepjaty v tvrdém výrazu a doktorův pobočník se klidil.
Pan Tumiko se okamžitě postavil na nohy a hluboce se uklonil.
" Co se stalo?" zeptal se Císař a zahleděl se na Shintoovo bezvládné tělo "Doputovala ke mné správa, že se zhnroutil."
" Ano." souhlasil Doktor, stále skloněný hluboko k zemi. Císař mu pokynul a on se narovnal "Císař si přeje slyšet více?" optal se zdvořile a zadíval se do císařovy tváře
" Samozřejmě." řekl císař a posadil se na sedačku umýstěnou na malém vyvýšeném stupínku u stěny za průhledným závěsem sepnutým na bok sponou.
" Mladý pan Shinto nejspíše onemocněl jakýmsi druhem nemoci, při níž ztrácí pohyblivost."
" Jak vážné to je?"
" Pohyblvosti nabyje vždy do několika hodin, dne či dvou." pokračoval doktor "Léky, kterému mu podávám, pomáhají."
" Je ta nemoc léčitelná?" zeptal se císař a Doktor rozpačitě pokrčil rameny
" Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal pane, žádné svitky ani učení, které jsem prozkoumal nepopisují takové onemocnění. Vypadá to, jako-by záchvaty přicházely téměř pravidelně vždy po několika dnech."
" Dobrá..." přerušil jej Císař "Může zemřít?"
" Tuto možnost nevylučuji, avšak není pravděpodobná." Doktor, jenž si byl vždy jist a jeho tvář vyzařovala klid cokoli se dělo, teď vypadal nesvůj. Pokojem zavládlo ticho a císař se díval na Shintoa, jenž ležel na hadrovém lůžku na zemi přikryt těžkými přikrývkami, jenž měli zdržet teplo v jeho bezvládném těle. Jeho dlouhé vlasy leželi ve volném drdolu u jeho odhaleného krku a na čelu měl vodou nasáklé obklady.
" Je schopen psaní?" zeptal se Císař konečně
" Ano." odpověděl rychle doktor a znovu nastalo ticho "Jeho mysl zůstává nedotčena, avšak nemohu určit,jak se nemoc bude vyvíjet."
" Dobrá." řekl znovu Císař tiše

Aemiho pokoje byl ztmavlé. Sám zhasnul většinu svíček a nechal hořet jen několik svícnů u vchodu, avšak v pokoji, kde ležel v bohaté zdobené posteli s mnoha závěsy. Pan Tumiko se nenechal ohlásit a sám vešel do jeho pokojů. Aemi pootevřel oči a zadíval se na postavu, jenž byla vidět za četnými průhlednými závěsy, jak se přibližuje k jeho ložnici.
" Pane." uklonil se Doktor, když se jejich pohledy setkali. Aemi odvrátil tvář
" Odejdi." řekl, ale pan Tumiko přešel blíže k jeho lůžku. Zadíval se na svrchní šactvo, jenž měl stále na sobě a jeho vlasy zapletené do složithé vzoru zajištěného sponou.
" Shintoovi se daří lépe." řekl a posadil se na malou zdobenou stoličku u hlavy Aemiho postele. Bylo ticho. Pan Tumiko čekal, zda-li Aemi něco neřekne, ale ten jen ležel na lůžku s hlavou odvrácenou "Je silný." pokračoval, když Aemi nic neřekl "Odhodlaný bojovat, statečný."
" Bojí se." hlesl Aemi "Jeho oči jsou plné strachu."
" Ale srdce vyplňuje odvaha a síla."
" O jeho srdci nic nevíte." řekl Aemi a nepatrně se pohnul
" Ne." souhlasil doktor "Opavdu toho nevím mnoho." chvíli se odmlčel a zadíval se na Aemiho, který se přetočil na bok tak, že byl k panu Tumikovy zády.
" Pane, se vší úctou, prosím, aby jste nepolevil ve své lásce k němu, jeho mysl je slabá a sám by se mohl ztratit." Aemi doslova cítil, jak mu krev protéká srdcem, jenž zběsile pulzovalo pře ěch slovech. Bylo to přesně to, co potřeboval. Slyšet že někoho miluje, že je stále shopen lásky, že to co cítí není jen obyčejný strach.
Pan tumiko mu opatrně položil ruku na rameno "Pomohu vám se uložit k spánku." řekl a přetočil jej zpět na záda "Den byl jistě vysilující a vy si potřebujete odpočinout."
Aemi se posadil na lůžku a poté si stoupnul. Pan Tumiko mu pomohl se svlečením svrchních, bohatých Yukat a rozestlal jeho lůžko. Princ si omyl ruce a unaveně si lehnul do přikrývek. Byl vyčerpaný a jeho víčka se již zavírala, když Pak Tumiko přenesl svícny ode dveří na balkon tak, aby co nejméně světla dopadlo k Aemiho ložnici a odešel.

Shinto se probudil časně k ránu. Slunce sotva vyšlo na oblohu. Jeho mysl byla otupělá a jeho tělo se nepatrně třáslo. Pan tumiko nejspíše v noci usnul, když u něj seděl, neboť teď měl hlavu položenou na rameni potichu oddechujíc v klidném spánku v křesle opodál a na stolečku vedle něj byli rozskládány léky pro Shintoa. Ten se na svém hadrovém tvrdém lůžku ztěžka posadil a sledoval své třesoucí se ruce. Cítil se slabý, ale i tak se po chvíli pokusil postavit a když zjistil, že to nedokáže, spadnul zpět k lůžku. Rána jeho ěla o zem Pana tumika, jehož spánek byl velmi jemný, probudila a on sebou škubnul.
" Pane shinto." reagoval hned, jak ho viděl ležet mimo lůžku "Nenamáhejte se." přispěchal k němu a pomohl mu zpět na lůžku. Hlavu mu podložil jedním z vyšívaných bohatých polštářů a zkontroloval tep.
" Aemi." řekl velmi tiše Shinto
" Pán šel pozdě spát." řekl Tumiko také tiše "bude spát dlouho, byl vyčerpán."
Shinto mlčel a zavřel oči. Spánek nepřicházel, neboť byl již odpočatý dost, ale jeho tělo bylo stále vysílené a nepohybovalo se moc dobře. Znovu oči otevřel. Pan Tumiko teď stál u stolečku vedle svého křesla a mýchal léky. Shinto se pohledem zatoulal ke svému nízskému stolku u kterého většinou psal básně a když uviděl, že jsou na něm stále pergameny, převalil se na bok a snažil se odplazit k němu. Pan Tumiko se otočil zrovna když sahal po svitkách a rychle mu přispěchal napomoc. Přisunul mu ke stolku nizounké křeslo s vysokým opěradlem a Shinto strčil nohy pod stůl. Roztřesenýma rukama vzal pergameny a roztáhnul je.
Pan Tumiko k němu přešel a podal mi malou plytkou mysku s lékem, který Shinto co nejrychleji vypil. Cítil, jak mu vlažný nápoj s podivnou chutí, jaká by se očekávala od hnilobného zápachu, klesá tělem. Pokusil se uchopit uhel ležící v dřevěné krabičce vedle na kraji stolu ale jediného čeho docílil bylo převržení krabičky na stůl a vysipání všech uhlů zevnitř. Pan Tumiko stál u stolku a pokukoval opatrně po Shintoovy, zatímco se snažil namýchat další lék. Shinto se mezitím snažil znovu vzít jeden uhel, ale ten mu vypadl z ruky a odkutálel se na zem. pokusil se tady vzít druhý, ale rozdrtil ho v dlani. Třetí mu znovu vypadl, ale napočtvrté už uhel uchopil správně a rozmáchl se s ním po pergameně. Napsal několik slov a potom uhel v křeči rozdrtil o pergamen.
Pan Tumiko přivřel oči a přešel k němu s dalším lékem.

Kyoshi vešel do Shintoova pokoje. Shinto seděl v křesle s vysokým opěradlem a na plochých opěradlech pro ruce, měl položený malý přensosný stoleček. obě ruce měl položené na něm, v jedné křečovitě svíral uhel a snažil se psát na pergamen.

Když Shinto uviděl Kyoshiho, jeho ruka s uhlem znovu ochabla

" Už se můžu hýbat." řekl "Jdi prič, na nic tě nepotřebuji."

" Nejsem tady, protože by jsi mne potřeboval." řek kyoshi. Shinto jednou rukou převrhnul stoleček a ten s rachotem dopadnul na zem. papír se svezl a ladně přistál o kousek dál. Uhel, který měl Shinto v ruce, odhodil stranou a ztěžka se postavil na nohy. zavrávoral ale i tak šel rychle ke dveřím. strčil do Kyoshiho a přitiskl ho na papírovou zdobenou stěnu, která se prve prohnula a potom několik příček ruplo. Než stačili služební venku dveře odsunout, zavrávoral shinto, spadnul na kyoshiho a dveře se pod nimi prolomili.

" Pane Kyoshi! Pane anabi!" vykřiklo několik služebných a oba je začalo sbírat.

" Nechte mne." sikl Kyoshi a sám se vyhoupnul na nohy. Shintoa však museli podpírat. Rychle ho posadili zpět do křesla a on tam jen vyčerpaně ležel

" pane, vy jste v pořádku?" ptali se služební Kyoshiho, který si spravoval svrchní kimona

" Ano." řekl kyoshi bez zájmu "Naštěstí je lehčí, než se zdá." Shinto kyoshiho probodnul pohledem a odkopnul težkou děku, kterou se na něj snažili položit služební. Ti se jí znovu chopili a než ji znovu odkopnul, pokoušeli se o to znovu. nakonec ji složili a položili zpět na nízskou skříňku u dřevěné stěny.

Kyoshi přešel k Shintoovy, který vyčerpaně pootočil hlavu k němu

" Jdi prič." řekl "Nechci tě tu už nikdy vidět."

" Doufám, že už se neuvidíme." řekl kyoshi tiše a zamířil rychle prič. Služební mezitím sbírali zbytky posuvných dveří.

" Pane Kyoshi." uklonil se kuchař kyoshimu, když vešel do jeho pokoje s jídlem a pitím pro Shintoa. Položil jej na stoleček a znov se uklonil. kyoshi vstal od nízkého pracovního stolu se štětcem a černým barvivem a posadil se ke stolku, u kterého bylo jídlo. Pokynul i kuchaři a ten se posadil naproti němu. Z širokého záhybu svého úboru vytáhnul plátěný pytlíček a na stole ho rozvázal

" Máš sebou i ostatní kořeny?" zeptal se kyoshi, v jeho hlase zněla, témař nerozeznatelná, zvědavost a ... chtíč? Kuchař na něj krátkou vteřinu hleděl , skoro až vystrašenýma očima a potom znovu sáhnul do záhybu. vytáhl postupně všechny kořeny a znovu se na kyoshiho podíval "Skvělě." řekl Kyoshi a sám pro sebe se usmál. Poděj mu ty tři kořeny, jenž působí postupně." řekl Kyoshi, hlasem, kterým normálně člověk vybírá kvítí v obchodě, nedbalým a nezaujatým " A také ten proti pohyblivosti." řekl a dlouhými prsty si přisunul podnost s jídlem blíže, aby na něj viděl. Potom ho přisunul zpět ke kuchaři a zatím co ten strouhal kousky kořenů do rýže, zvednul se a vrátil se zpět k nízkému psacímu stolku.

Doktor převzal od kuchaře podnost s jídlem a přeměřil si jej pohledem. kuchař už odcházel, když ho tumiko zastavil a do ruky mu podal mističku s nějakou omáčkou na rýži. Kuchař se znovu uklonil a ráznými, velmi rychlými kroky se vydal prič. Nějací služební zrovna pokládali nové dveře na zem a chtěli je začít montovat zpět a doktor je jen obešel. Shinto seděl pořád v tom křesle a obličej měl odvrácen k balkonu. Díval se na Aemiho posuvné dveře na balkon, jenž byly pootevřené. V pokoji se svítilo ale Shinto neviděl ani obrys Aemiho.

Tumiko položil podnost s jídlem na stoleček vedle jeho křesla a i když se Shinto díval jinam, zkontroloval jeho tep a teplotu. potom se k němu Shinto otočil, neboť ucítil jemnou vůni jídla a vzal si od něj mísu s rýží. Pomalu a ještě stále trošku roztřeseně si bílá zrnka nabíral mezi hůlky a posunoval do úst, jeho třes však, jako-by sílil.

najednou mu miska vykouzla z prstů, Tumiko ji rychle zachitil a položil na podnost, Shinto sebou několikrát silně škubl a potom se jeho tělo roztřáslo. Odvrátil hlavu k balkonu a aniž by věděl, zda-li je to halucinace, měl pocit, že ve dveřích protějšího pokoje vidí aemiho, když se však podíval znovu, aemi tam nebyl.Jeho tělo se neovladatelně třáslo, jako-by mu byla zima, každý pohyb, sebemenší, ho stál mnohem více úsilí a jeho oči se zavřeli.

Slyšel, jak Tumiko volá na služebné o pomoc a jak ho rychle pokládá na zem. něčím mu podložil hlavu a ramena mu pevně přitiskl k tělu.

Shintoo pootevřel oči, aby viděl právě včas cíp bohatě zdobeného kimona. Aemi, jenž se zjevil ve dveřích, k němu rychle přiběhl a poklekl u něj

" Viděl jsem nějaký ruch z mého pokoje..." začal rychle vysvětlovat, roztřesenějším hlasem, než měl očividně v úmyslu, ale i tak zněl docela přesvědčivě.

" Pa.. Pane." vysoukal ze sebe Shinto. cítil, jak třes pomalu polevuje, ale přezto se nemohl téměř vůbec hýbat.

" Bude lepší, když se vrátite zpět do svého pokoje, pane anabi." řekl Tumiko

" Ne!" zaprostestoval okamžitě Shinto, Aemi se však velmi pomalu postavil a rychle vyšel ven

" Pane!" zavolal za ním Shinto

" Přijde později." sklonil se nad ním doktor a tiše zašeptal.

" Pane, prosím!" kuchař klečel před svým stolem a hlavu měl položenou na kolenou "prosím ..." neměl odvahu se vzepřít Kyoshimu, který rozuzuřený, stál nad ním

" JAK JSI MOHL OPOMENOUT MNE NEUPOZORNIT?!" vykřikl Kyoshi a ruce držel v pěst "Jak jsi mohl?!" řval "Mohl zemřít!"

" Sám pro něj chcete smrt." hlesl kuchař ale nevzhlédl.

" Přirovnáváš šílenství ke smrti?!" vykřikl rozzuřeně Kyoshi

" Duše se ztrácí." řekl kuchař "Pane prosím, odpusťěte!"

Kyoshi planul vzteky " Tohle..." zatnul zuby "Tohle už se nikdy nesmí stát." řekl "Od zítřka budeš jídlo do mého pokoje, pro něj, nosit ty sám. Měj u sebe všechny tři kořeny."

" Ano pane." kuchař na zemi se chvěl strachy

" A ZJISTIĚ VŠE O DÁVKOVÁNÍ!" vykřikl ještě kyoshi, než práskl posuvnými dveřmi. Rozzuřeně proletěl kuchini a mířil zpět do hlavního paláce.

Aemi sledoval, jak jeden z rádců šeptá drhému něco do ucha, když ho míjeli. Na chívli ho popadl strach, že jeho vztah k Shitoovy byl odhalen, ale poté ho napadla ještě horší myšlenka a to, že Shintoo je opravdu mrtvý. Až doteď však nepomyslel na čaj, který mu sám donesl. Podvědomě za to cítil vinu, ale stále ještě nevěděl, proč. Když už byl skoro u svých komnat, ozvaly se rychlé, cupitavé kroky a když se otočil, nějaká služebná k němu právě doběhla. Hluboce se uklonila

" Prosím pane." vydechla "odpusťě, že vás ruším od vašich ctihodných činností." Aemi jí pokynul a ona se narovnala. Tvář měla slyčnou a jemnou, ale v něm neprobudila žádný chtíč, jako u tváře Shintoa "Urozený pan Tumiko mi nařídil vás vyhledat a informovat o stavu pana Anabiho." Aemi potevřel ústa. Tumiko byl císařův doktor "Pan Tumiko poslal zprávu i Císaři, ale vám ji poslal zvláště."

" Proč?" zeptal se až zostra Aemi

" Pan Anabi se po vás ptal." aemimu se zatajil dech a doufal, že nebylo nic vidět na jeho tváři. Ten hloupý.... Copak chce prozradit jejich vztah?! Takto okatě... Ne, mohl za to už on sám Aemi. Mohl za to on. Shinto má právo se po něm ptát, ničemu už uškodit nemůže.

" Pane?" vytrhla ho z myšlenek služebná "Pan Tumiko mne prosil, abych vás doprovodila do jeho ...."

" Ano." řekl okamžitě Aemi "Ano jistě." řekl a bez dalšího slova ji obešel. Vydal se směrem k komnatám doktora. Všichni služební šli za ním, jeho kroky byl rychlé a nedočkavé, služebná se držela v těsné blízkosti za cípem jeho svrchní Yukaty ale on jí nevěnoval sebemenší pozornost. Snažil se nemyslet na to nejhorší.

" Říkal doktor s panem Anabim je?" zeptal se služebné.

" Ne pane." řekla služebná, jako-by se ho bála.

Konečně dorazili k pokojům, Služebná jej rychle, s úklonou, obešla a otevřela dveře jedné z místnosti v doktorově chodbě. Aemi vstoupil a služebnictvu pokynul, aby zůstali venku na chodbě. Doktor odehnal všechny své pomocníky a ti odešli do vedlejší místnosti.

Pan Tumiko se hluboce uklonil

" Omlouvám se za tu opovážlivost vás zavolat pane ale..."

" Vím." řekl "Pan Anabi se po mne ptal." řekl a rozhlédl se po místnosti. Shintoa však nikde neviděl. na stolech byly různé šupletníky, mystičky, lahvičky a pomůcky, na zemi postavené vysoké židle a na vysokých šupletníkách s bilinkami položené různé další věcy, kosti, lebka a několik balíků, u nichž nebylo určitelné, co je uvnitř.

" ano pane." přisvědčil doktor "Když dovolíte, zavedu vás k němu." Aemi se narovnal a věnoval mu lhostejný pohled "Pan omlouvám se za smělost, ale nejspíše vím, co je mezi vámi, pane, a...."

" Mlč." řekl ostře Aemi

" Nikdo se to nedozví." řekl rychle doktor a znovu se hluboce ukloni. Aemi pokynul a on se znovu narovnal.Rukou pokynul ke dveřím do další místnosti. Aemi teď vypadal nadmíru nervózně. Pomalu se k nim vydal a doktor se znovu uklonil.

Shinto ležel na vysokém stole, vystlaném makkými deky. U jeho lůžka byla vysoká stolička a přisunutý stoleček se dvěmi poličkami. Na spodní byly různé lahvičky a mističky s mastičkami a tekutinami. Na horní byla široká velká kovová mísa, přez jejíchž okraje vyseli dva bělostné obklady nasáklé vodou z mísy. vedle mísy leželi nějaké bilinky a další mistička. Aemi k Shintoovy přešel. Byl oděn jen v jednom, bělostném kimonu, které odhalovalo jeho krk, ramena i jeho dokonalou hruď. Aemiho znovu pýchlo u srdce a do plic se mu nedostávalo vzduchu. Lampa umístěná nad shintoem osvělovala jeho dokonalé, odhalené tělo, bez jakékoli vady. Až teď si uvědomil, jak i v záži žlutého ohně, je jeho pokožka bělostně bledá. Než stačil zaregistrovat, že se jeho hruď jemně nadnáší a padá zpět, zadržel dech v panice, že je mrtev. na odhalených zápěstích, na krku a na čele měl studené obklady, po spánku do černých vlasů, mu sklouzla kapka ale on se ani nehnul.

" Spí." řekl doktor, a aemi se leknutím otočil na něj. Rychle však zase otočil pohled k Shintoovy a přešel blíže "Jeho srdce je silné, kdyby nebylo, dopadlo by vše jinak."

" Co se mu stalo?" zeptal se Aemi a snažil se, aby v jeho hlase nebyla slyšet přehnaná starost, ani pocit vyny.

" Něco oslabilo jeho svaly." řekl "Nedokážu více určit." skonil hlavu v rychlé úklon.

" Dobrá." řekl Aemi a lehce se dotkl jeho chladné pokožky "Je na tom špatně?"

" Ne tak docela." řekl doktor a přešel z druhé strany Shintoova lůžka "Má vysoké horečky a jeho pohyblivost je stále špatná, ale v těch chvílích, kdy je vzhůru se snaží hýbat i mluvit. Léčení by nemělo být moc obtížné." pohldél na Aemiho, který se snažil, aby se jeho obličej nezkroutil do bolestného zoufalého výrazu.

" Jak rychle se vyléčí?" zeptal se aemi a hypnotizoval pohledem jeho nadyvihující se hruď .

" Do týdne by se mělo vše mnohem zlepšit." odpověděl doktor v malé úkloně. Aemi teď přejížděl pohledem jeho klidnou bledou tvář "Pane, vy jste v pořádku?" Aemi se nan něj rychle podíval podavým pohledem

" Proč?" zeptal se nejistě

" Chci vyloučit, že je nemoc přenosná."

" Ano, cítím se dobře." řekl a pohledem znovu uhnul k shintoovy.
------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shintoa přenesly do jeho pokoje. Usadili ho do křesla s vysokým, položeným opěradlem a širokými opěrky na ruce. Byl při vědomí, ale nedovedl pohybovat prsty, ruce se mu třásly, když jimi chtěl pohnout, hlavu neudržel padala mu z ramene na rameno a jeho bělostné bledé tělo, zahalené v mnohovrstvých kimonech bylo oslabené a nepohyblivé.

" Pane, přišel pan Kyoshi." řekl nějaký sluha a s úklonou vycouval z místnosti. Do ní hned na to vyšel Kyoshi. Nepatrně se usmíval a počkal, až se dveře za ním zavřou. Teprve potom pomalu přešel k Shintoovy. Ten nepatrně pohnul hlavou a jeho ruka se zatřásla, když se jí pokusil pohnout, Kyoshi však jeho ruku jemně pohladil, na znak, že se nemusí hýbat a posadil se na malou stoličku vedle jeho křesla. Shinto po něm zašilhal.

" Císař mi tě přidělil." řekl, stále s úsměvem "Mám přepisovat tvá slova."

" Nebudu nic diktovat." řekl Shinto a odvrátil hlavu na druhou stranu "Je mi lépe, léčím se rychle."

" Myslíš, že tohle bylo vyjímečné?" zeptal se Kyoshi "slyšel jsem doktora říkat, že...."

" Dost." přerušil Shinto ostře Kyoshiho a jeho ruka se znovu zatřásla.

" Myslíš, že mi budeš rozhazovat?" zeptal se Kyoshi a jeho úsměv rostl "Jsi stejný jako já, neuposlechnu tvých rozkazů, pokud neprospějí cisáři." mírně se ke Shintoovy naklonil, aby viděl do jeho odvrácené tváře, ta však byla stejně nehybná, jako jeho tělo. Jeho oči se však kroutili ve zlobě.

Dveře se najendou otevřeli a do místnosti vešel sluha. Kyoshi se otočil, když se ukláněl

" Pane, přišel pan Tumiko." řekl a znovu z místnosti vycouval. Potom vešel pan Tumiko, císařský doktor.

" Pane Kyoshi." uklonil se a přešel k Shintoovy. Kyoshi si mezi tím stoupnul a kousek poodstoupil. Tumiko, když stál u Shintoa, se uklonil i jemu a potom měřil jeho teplotu. Do pokoje mezitím vplul hlouček služebných, které nesli několik táců. Doktor, když zjistil, že Shinto nemá teplotu, vzal do ruky jednu s mystiček a přiložil ji k jeho ústům, vysvětlil mu, co to je ale i přez to Shinto trhnul hlavou, až se mystička svezla z jeho úst. Tumiko však nerozlil ani kapku. Přidržel Shintoovy hlavu a tekutinu mu vylil do krku. Pot rychle i druhou a třetí. Nakonec položil na vysoký stoleček vedle jeho křesla čaj a s úklonou vyšel z pokoje.

Aemi za sebou zavřel dveře. Jeho dlouhá, jindy upravená a dopnutá svrchní yukata byla povolená a povyslá. Přešel k Shintoově křeslu a posadil se na stoličku, pohlédl na nevypitý čaj, hořící svíčky a vonné tyčinky na vysokém stolečku vedle něj a poté se zadíval na pobledlou pokožku na jeho tváři. Jeho dech se nepatrně zachvěl, když k němu Shinto pohlédl.

" Bál jsem se." řekl s sklonil pohled. Ucítil, jak mu Shinto svými roztřesenými prsty hladí jeho ruku. Poté však jeho ruka ochabla a spadla vedle jeho křesla "Shinto" vykřikl přidušeně Aemi a rychle jeho ruku sevřle do svých dlaní. Jeho kůže byla jemná, jako hedvábí a působila křehce na dotyk, jako-by se měla protrhnout. Aemi jeho ruku opatrně položil zpět na široké opěradlo a snažil se zahystit jeho pohled, Shinto však měl zavřené oči a vypadal, jako-by spal.

" Noci krátí se, když smíme, se viděti. Noci delší a delší se stávají, když oči mé tě nevídájí." pronesl tiše, šeptem "když necítím tvou vůni jemnou, když nevidím tvou tvář krásnou, když neslyším tvůj hlas překrásný, přepadá mne steskl strašlivý..." jeho slova odezněla do ztracena "Zůstaň a nechoď..."

Aemi, jenž až doteď upíral pohled někam na jeho částečně odhalený krk, vzhlédl o něco výše, na jeho nzní otevřené třpitící se oči a ucítil, jak mu po tvářích rychle stéká slza. Shitoova ústa se nepatrně, skoro až si toho Aemi nemohl všimnout, zkroutila do úsměvu, ale rychle zase ochabla. Jeho hlava zase spadla na stranu a jeho ruka na opěradle se znovu zatřásla. Aemi však svou přitiskl na jeho a nedovolil mu ji zvednout. Sklonil hlavu a jemně políbil jeho dlouhé prsty

" Musím..." zašeptal "Ale nebudu daleko a nenchám tě dlouho samotného."

" zůstaň." zaškemral znovu Shinto a jeho třesoucí se dlouhé prsty se Aemimu lehce omotaly okolo jeho ruky.

" Ještě chvíli." řekl Aemi "Ale když zde dnes budu déle, zítra tě neuvidím. Radši dnes méně a zítra stejně."

Shintoova hlava klesla ještě více a v nesrozumitelných slovech tiše vydechl. Jeho hrudník se nepatrně nadzdvihával a zase klesal, víčka již byla zavřená a suchá ústa pootevřená v nevyřčených slovech. Aemi si stoupnul a optarně Shintoovy vyndal polštář, jenž měl za hlavou. Položil mu jej do klína a znovu se posadil na stoličku vedle jeho křsesla.

Shintoovy ruce se jemně třásli, jeho oči vypadali propadle a v chabém osvětelní jeho komnaty, se ztrácel ve tmě, jako-by mizel.

" nechci tě ztratit." zašeptal tiše Aemi "já..." jeho hlas zněl zloměně "Chci tě milovat více a více."

" Dejte mi ten čaj." řekl Aemi a vzal tác s miskou do rukou "Odejděte." řekl a služebnistvo, stojící před Shintoovimi dveřmi se s úklonou vzdálilo. Aemi nohou odsunul dveře a vstoupil do Shintoovi místnosti. Shinto se opíral o stěnu vedle posuvných dveří na balkón ahlavu měl spadenou na rameni, kolem sebe měl několik pergamenů a na sobě měl jen dvě spodní kiomna, jenž měla stříbrnou nití vyšívané límce. Všechny ostatní leželi u sbaleného látkového lůžka. Aemi položil tác s čajem na nízký stoleček a vydal se k Shintoovi. Sklonil se nad ním, ale nemusel se ho ani dotknout a i přez to, že se choval velmi tiše, sebo Shinto jemně škubnul otevřel oči. Aemi se usmál.

" Když se můj sen stočil ke konci, ucítil jsem tvou vůni." řekl Shinto omámeně spánkem a pousmál se na Aemiho.

" Drahý Shinto...." Aemi ho zlehka pohladil po tváři a pomohl mu vstát "Přinesl jsem tvůj čaj." řekl a šel ke stolku. Posadil se k němu a čekla, až se k němu posadí i Shinto. Ten se k němu pomalu došoural a překládal při chůzi konce kimon. ospale se posadil a poptáhl vůni čaje do nosu.

" voní zvláštně." řekl s úsměvem a vzal do ruky mystičku. Usrknul si a odložil čaj zase zpět na tác "Ale ty voníš lépe." usmál se na Aemiho. Aemi se potutelně a šťastně usmál a sledoval. Jak teď už plnými doušky pije čaj z mysky. Když znovu pokládál mysku zpět na podnos, uklouzla mu ruka a myska se řinčením dopadla.

" Shinto?" zeptal se trochu zaraženě Aemi, zvyklý na to, že jeho pohyby vždy byly čisté, sebejisté a nikdy mu nic nepadalo z rukou " Děje se něco?"

" jsem jenom rozespalý." řekl a promnul si oči, podíval se však na své ztuhlé konečky prstů. Aemi je rychle vzal do svých dlaní a promnul mu je.

" mám takový pocit..." řekl Shinto. Nemluvilo se mu nejlépe, jeho hlas ztratil jiskru a slova zněla otupěle a jako-by huhlavě "... necítím se dobře." řekl a pohlédl na Aemiho. Ten rychle vstal

" Seď u stolu, nehýbej se." řekl "zavolám pomoc."

Přešel ke dveřím a odsunul je. Cíp jeho oděvu zmizel Shintoovy z očí. Jeho ruce se začínali třást a byly ztuhlé.

" Ne." vydechl " Aemi..." na chodbě se ozvaly kroky. přispěchalo služebnistvo a zaujalo své původní místo, ale byl slyšet, jak dřevěné boty nervózně podupávají. za chvíli se ozval rychlý běh. Aemi vběhl do místnosti jako první, za ním dva rádci a jeden pobočník doktora.Ten rychle přispěchal k Shintoovy, kterému padala hlava na stranu, jeho již skoro bezvládné ruce leželi na nízkém stolečku a jeho tělo se jemně třáslo.

" Pane, uklidněte se." řekl pobočník doktora a jeho třesoucí se ruce mu vložil na klín. položil její dozadu a hlavu mu podložil na polštář od stolu. několik služebných, jenž nakoukly do místnosti rychle přiběhly na jeho pokyn a odsunuly stoleček stranou "Sežeňte doktora." řekl pobočník

" Císařského." dodal rychle Aemi. Jeho obličej byl chladný a bez citu. Shintoa to zamrzelo, ale byl si vědom toho, že nesmí dát nic znát. Jeden rádce odešel z místnosti a pobočník narovnal Shintoovy nohy, na kterých se klečel. Pokusil se zdvihnout silně se třesoucí ruku.

" eeeaaaaiiii." Pobočník však jeho ruku vrátil zpět na původní místo, sklouzlou na břiše. Shinto zachrčel a pokusil se lépe nadechnout. Aemiho obličej teď již nevypadal chladně, ale bylo vidět, jak se přemáhá, jeho oči se kroutili v obavách, ústa však zůstávala pevně sepjatá. Ruce měl schované v předlouhých rukávech. Stál jen kousekd od Shintoa, jehož tělo se třáslo. Znovu zahrčel a pobočník mu ruce položil kolmo k tělu. Rukou mu vjel na hruď pod rozvázané kimono a Aemi najednou pocítil příval žárlivosti. Ani on se ještě nedotkl jeho hrudi a přitom na to má větší právo než tady ten nezkušený pobočníček doktora.

Na chodbě se ozval běh dřevěných sandálů a dveře se ještě více odsunuly. Doktor, očividně přichystán ke spánku v rozevláté yukatě, přispěchal k třesoucímu se Shintoovi na zemi. Aemi si teď již zakrýval ústa svými dlouhými prsty. Ustoupil ke stěně a bylo vidět, jak by nejraději buď utekl, nebo padl na kolena vedle doktora a snažil se Shintoa, jehož obličej nabyl naprosto zoufalého a vystrašeného výrazu, uklidnit. Doktor když zjistil, že se Shinto dusí, uchopil jeho ruce v dlaních a párkárt s nimi zapumpoval k tělu a zpět na zem.

" Pane Anabi, musíte se uklidnit." naléhal a naposledy zapumpoval s jeho třesoucími se rucemi "Vše bude v pořádku, uklidněte se prosím." Shintoova víčka povysla, nezavřela se však. Doktor se nad něj naklonil a snažil se mu podívat do očí. Shinto se začal znovu dusit a tak s jeho rucemi znovu zapumpoval.

Ve dveřích se ozvaly další kroky a Aemi, jenž bral jakékoli vyrušení, jako vysvobození, aby se nemusel dívat, jak se Shinto dusí na zemi před ním, pohlédl na Kyoshiho, jenž stanul v široce odsunutých dveřích. Jeho obličej vypadala překvapeně, jeho brada povysla. Ruce schoval v teplé yukatě spadané v loktech. potom se zahleděl na Aemiho, který se úporně snažil vypadat jako-by mu na Shintoovy zase až tolik nezáleželo. Uklonil se a přešel k němu

" vaše vísosti." pozdravil a znovu rychle uklonil "Mohu...." znovu se v obavách zadíval na Shintoa. Tohle neplánoval, jeslti nyní umře a kuchař dostane strach... měl se zeptat, kolik prášku má použít ... "mohu pro vás něco udělat?" zeptal se a znovu se podíval na Aemiho

" Ne." hlesl Aemi zlomenějším hlasem, než plánoval. Kyoshi teď vypadal překvapeně, ale na jeho obličeji se rychle objevil onen strach, který předtím. Aemi si popotáhl límec jednoho kimona, které mu povyslo a přešel k nízkému stolečku. ve zmatku, který v jeho hlavě panoval, vzal do ruky jeden pergamen, stočil jej do ruličky a vydal se ven z místnosti.

Doktor se Shintoovyma rukama stále pumpoval, ten však vypadal, že je mu lépe. Jeho oči se však zavíraly čím dál více. kyoshi přistoupil o pár krůčků blíže, strach z jeho obličeje vyprchal, jen v očích zůstal malý stín. Doktor přestal pumpovat a ruku mu přiložil na hruď, lehce zatlači, jak nedokázal nahmatat jen slabě bijící srdce.

pokojem zavládlo absolutní ticho. Služební se neudrželi a nakukovaly do pokoje, Doktor stále držel ruku na Shintoově bezvládné hrudi, Kyoshi stál u jedné jeho rozpřáhlé ruky ležící na zemi a Doktorův pobočník seděl z druhé strany.

" Jeho Srdce bije slabě." řekl Doktor po chvíli "Je však velice silné."řekl. Potom se nad ním lehce sklonil. Dlaň mu přiložil na bradu a čekal, až na její hraně ucítí jeho dech.

Aemi dorazil do svého pokoje, vykřikl na služebnictvo, aby se klidilo a rychle za sebou zasunul prve papírové a potom i dřevěné dveře. Jeho pokoj byl chabě osvícen, neboť služebnictvo pozhasínalo většinu svící, když odešel. Aemi rychle a velmi nervózně otevřel dveře na balkón a vyšel ven, do chladné noci. Přešel až na samý konec balkónu tak, aby viděl na protější křídlo paláce, mezi kterými se rozprostírala propast se stromy a keři a snažil se rozeznat jakýkoli pohyb, či stín na papírových stěnách Shintoova pokoje. V tom se však po pár vteřinách zhasla všechna světla.

Aemiho pýchlo u srdce a zavřel nervózně oči, do hlavy se mu valila krev a cítil, jak navzdory chladnému vánku na balkóně, jeho tělo polívá horko. Uvědomil si, že dýcha velmi přerývaně a krátce.

Otočil se a vydal se zpět do svého pokoje. Padl na vyvýšené, měkké lůžko tváří do dek a snažil se nemyslet na Shintoa, v hlavě mu však běhaly šílené představy, kde Shinto ležel mrtvý ve svém pokoji, nebo se stále dusil, nebyl tam nikdo, neboť všichni odešli. Doktor prohlásil, že mu není pomoci. neměl odcházet. Aemiho tvář se skřivila v bolestném šklbu.

Copak ho opravdu miluje? Copak se opravdu zamiloval so jeho obrazu, těla, do jeho duše a slov? Copak mu oprvaud, propadl srdcem? V jeho hlavě vířili myšlenky, ale vyčerpání na sebe nedalo dlouho čekat. Neobtěžoval se s vyslečením kimon, prostě jen zůstal ležet a nechal se zmoct únavou a vyčerpáním.

Urostlý mladík se splývavími, až nepřirozeně dlouhými a bílími vlasy se pohyboval rychle a tiše chodbou. Dlouhá, ležérné povyslá, svrchní, teplá yukata za ním plula po obyčejné dřevěné zemi, na ramnou mu vyseli pouze dvě spodní yukaty s prošívanými límci, černé s červenou výšivkou na překladu. Nádherné vlasy měl svázané poze jedinou šnůrkou, jenž mu sklouzla do půli zad. Jeho překrásný obličej se potutelně usmíval, v jeho očích však plápolali zlostné ohýnky. Lidé v obyčejných yukatách ho míjeli s překvapením a úklonami, uhýbali mu z cesty a on jim nevěnovl žádný pohled, nevšímal si jich.

když tento překrásný mladík vstoupil do kuchině a rozhldél se, několik kuchařek, kuchařů a služebných u dveří se na chvíli zastavilo v práci, rychle však pokračovali, když uviděli jeho až zlovostný pohled. Prošel kolem velkých hrnců a kotlů a přešel až na druhou stranu místnosti, svrchní yukatu si pohodil na ramena, aby si ji tolik nezašpinil o zdánlivě špinavou zem a odsunul papírové posuvné dveře s natrhnutými okýnky. Hovor v místnosti se zastavil, tři muži k sobě otočení čelem, jenž rozmlouvali nad nějaými pergameny a pztlíčky s kořením se ohldély na urostlého mladíka

" pane Kyoshi!" vykřikl překvapeně muž v bílé zástěře a rychle pokynul dvoum mužům, aby odešli. Ti vzali váčky a pergameny a zatímco jim klouzali z rukou a padali na zem, rychle spěchali z místnosti. Když se dveře zavřeli, Kyoshi přešel blíže k muží se zástěrou

" Co si vaše urozenost bude přát?" zeptal se muž v úkloně

" jak nehostinné a stinné místo..." skřivil úsměv Kyoshi a prohlížel si špinavé stěny a chabé, chudé vybavenní pracovny hlavního kuchaře poddaných " kde je tvůj nadřízený? Pán Císařské kuchině?"

" Jel na trh pane." řekl, stále v úkloně kuchař "Pokud mohu něco...."

" Ano můžeš." řekl zostra Kyoshi "Nechal mi tu něaké .... Koření." při posledním slově se jeho ústa znovu nepatrně zkroutila do úlisného úsměvu "Tajné...." odtušil a díval se na stále skloněného kuchaře, ten se narovnal a podíval se do jeho tváře

" Máte na mysli..." v očích byl vidět strach a údiv, jeho obličej byl ledově zastaven v hrůzném výrazu.

" Ano." řekl "Nejspíše myslíme jedno a to stejné." řekl a sledoval, jak se muž otočil a přispěchal ke stolu, kde stál malý šupletník. otevřel dvě zásuvky, než se zarazil.

" Pán ji má u sebe v pracovně." řekl a bázlivě se zadíval na Kyoshiho. když uviděl jeho velmi ledový a klidný pohled, zhrozil se ještě více "Zavedu..... já... pane, prosím... vás, já... zavedu vás tam." vykoktal naprosto zmateně a vyběhl ze dveří. Kyoshi ho následoval. Šly zase zpět tam, z kama předtím přišel, kuchař spěchal, skoro, jako-by běžel. Nervózně si mnul ruce a nepřítomně se díval do stropu, když šel. Za nedlouho už vešli do císařské kuchině a tou rychle prošli ke zdobeným dveřím na konci. Kuchař se zastavil a nervúně se uklonil. Kyoshi vešel jako první, když otevřel dveře, chlavní kuchař vzhlédl

" Teď jsem přijel." řekl "řekli mi, že jste mne hledal, pane." věnoval kyoshimu rychlou úklonu. Kyoshi pohlédl na nervózního kuchaře za dveřmi

" Už tě nebudu potřebovat." řekl tiše a zatáhl za sebou dveře, takže v místnosti osaměl spolu s kuchařem. Ten přešel k malému šupletníku na stolku u stěny a povytáhl jeden malý šuplíček

" Mám přesně to, co potřebujete." řekl "Mluvil jste však ještě o dalším...."

" Ano." přerušil ho kyoshi a jeho obličej nabyl spokojeného, úlisnému pohledu, když si od kuchaře bral hedvábný fialový pytlíček s nějakým práškem uvnitř "Tohle zbaví člověka pohyblivosti." řekl a roztáhl šňůrku pytlíčku, aby se podíval dovnitř "potřebuji něco, co člověka dokáže zbavit smyslů, z čeho propadne do šílenství."

" Pane, bez urážky, nic takového neexistuje." řekl kuchař. Narozdíl od předešlého kuchaře vypadal sebejistě a nebojácně " Leda že by jste vyžadoval pomalý proces...." podíval se k šuplíkům za stolem.

" za jak dlouho by člověk propadl šílenství?" zeptal se Kyoshi a pozdvihl bradu. Jeho svrchní yukata znovu sjela k loktům.

" Je to pomalý proces," zopakoval kuchař. "Propadá mu postupně, ale úplné, nevratné šílenství přichází, až měsíc šestkrát doroste." řekl a otočil se k šupletníku "Obávám se, že nemám dostatek dávek." pootevřel jeden šuplík. Kyoshi přešel blíže ke stolu a položil na něj fialový váček. kuchař se otočil a podával mu, v bílém kapesníčku zabalený, jakýsi kořen. Kyoshi se jen naklonil, nevzal jej do ruky.

" Jak se podává?" zeptal se a pohldél na sebejistého kuchaře

" přidává se jako koření do jídla." řekl kuchař "Člověku je po prvních podání nevolno a později propadá do horeček." Kyoshi si od kuchaře vzal ten kořínek "Musí se podávat každý týden, pravidelně. Účinky podání vyprchají do dvou dnů, následující dny, až do dalšího poddání, je člověk v pořádku, ale týden co týden přichází o smysli čím dál hlouběji."

" Dobrá." řekl "Kolik je potřeba dávek, kolik jich máš ?"

" Mám dávky na tři měsíce." řekl kuchař "ale samořejmě seženu další."

" Co nejrychleji." řekl "Měj je nachystané, ještě se domluvíme." řekl "potřeboval bych poslední věc." vrátil kořínek kuchaři "potřebuji něco, po čem dokáže člověk zapomínat."

" Nevratně?"

" Nevratně." kuchař již vypadal docela nejistě "Samozřejmě to nepoužiji proti tobě." na kyoshiho tváři se objevil úlisný pohled

" Pane..." odmlčel se kuchař "ani zde není rychlý účinek." polkl "proces trvá šest dorostení měsíců a člověk zapomíná jen nepotřebné věc." pohlédl na kyoshiho "Takto otupený mozek člověka už by nebyl schopný fungovat." řekla kyoshi se teď velmi spokojeně usmíval. kuchař se obrátil k šupletníku a položil na stůl, vedle prvního kořenu, druhý kořen, delší a na pohled tvrdší.

" Všechny procesy mají šest měsíců." řekl tiše, jako-by pro sebe "Jen proces nepohyblivosti má krátkou dobu trvání

" I tento proces může mít šest měsíců." řekl kuchař a znovu otočil se k šupletníku. Ukázal mu zase další kořínek "Ten prášek je pohým extraktem. Když se i tento kořínek nastrouhá do jídla, člověk pomalu ztrácí pohyblivost."

" Nenávratně?" zeptal se dychtivě Kyoshi

" Po šestím dorostení měsíce." kuchař teď již vypadal nejistě a vystrašeně, neodvažoval se však dát nic najevo a snažil se vše skrýt.

" Dobrá." řekl Kyoshi "Velmi dobře." podíval se na kuchaře, který sklonil pohled, jako-by v úkloně "prozatím mi bude stačit extrakt, měj vša přichystaný i tento kořen." řekl s úsměvem.

" Když dovolíte pane." řekl kuchař a položil kořen na stůl, vedle ostatních dvou kořínku " Když podáte tyto tři kořeny jednomu člověku, zkončí jako ochrnutý šílenec, který zapoměl mnoho věcí."

" Ano." řekl zasněně kyoshi "Přesně tohle potřebuji." jeho tvář vypadala klidně, radostně a velmi spokojeně. Vzal do ruky fialový váček s extraktem "Veškeré jídlo a pití, které půjde do pokoje mladého Shintoa, nechť je prve posláno do mých komnat." rozkázal a kuchař se uklonil v souhlasu "Nikdo se nesmí nic dozvědět." řekl a otočil se. Zasunul za sebou dveře. Kuchař vysunul jeden šuplíček, vyprázdnil jeho obsah do vedlejšího šuplíčku a do něj poté uložil všechny tři kořeny. S povzdechnutím se zadíval na dveře, kterými kyoshi odešel a zakruotil hlavou.

Blankytně modré vrchní kimono, prošívané hedvábnout nití barvy podvečerního nebe vyselo na věšáku přichystáno k obléknutí. Čisté ponožky tabi a slaměné proplétané sandály zóri měli své místo pod kimonem. Za dveřmi postávali služební a nejspíše čekali, až se mladík ve spodních bohatých kimonech oblékne do přichystaného oblečení.Mladík uvnitř místnosti se však vůbec nevěnoval oblékání. K šatu vysícíme u dveří nevěnoval pozornost, seděl k němu zády, na kolenu měl položenou malou dřevěnou destičku s pergamenem a úzkým uhlem něco rychle psal. Po bledé pokožce na rameni se mu svezly všechny vrstvy kimon, které na sobě již měl a dlouhé vlnité vlasy mu vyklouzly ze šňůrek, kterými byly svázány.

" Pane Anabi." ozvalo se dveřmi netrpělivě

" Vstupte!" vykřikl bezmyšlenkovitě mladík sedící na podlaze

Dveř se rychle posunuly a škvírou se protáhla postarší služebná " pane Anabi!" zvolala a rychle za sebou dveře zase zasunula "Vstávejte, rychle, pán už čeká!" krátkými cupitavými kroky k němu přiběhla a z ruky mu rychle vzala uhel. Vzhlédl a tak mu vzala i destičku s pergamenem "Rychle se oblečte." řekl

" Nemůžu opustit psaní básně!" protestoval mladík a ohlédl se na blankytně modré svrchní kimono. Potom vyskočil a rychle si nazul tabi, sandáli nechal ležet a rychle soukal rukávy do kimona. Služebná mu pomohla zavázat obi a on rychle vyšel z místnosti

" Pane!" vykřikla služebná a ukazovala na sandály. Mladík se otočil a vracel se do místnosti, ale na sandály se ani nepodíval, popadl nějaké pergameny a destičku s pergamenem a uhlem. Prošel kolem zmatené služebné, která pořád ukazovala na slámou pletené sandáli a vyrazil ven z místnosti. Služebná se sehnula, vzala je do ruky a podstatně pomalejšími, cupitavími kroky se za ním rozběhla "Pane! Vaše zóri!" volala "Pane! Vaše vlasy!" On však věnoval pozornost jen destičce a uhlu.

Rychle se pohyboval známou cestou po vnitřním paláci a když stanul před zlatě zdobenými posuvnými dveřmi, podal destičku s pergamenem jedné ze služebné, která ho v hloučku s dalšími doprovázela po chodbách. Ta poodstoupila s uctivou úklonou a vydala se zpět do jeho pokoje. mezitím už před ním stála služebná a položila před něj sandály. Teprve teď se na ně mladík podíval a jeho obličej se zkroutil do nesouhlasného pohledu

" Nesnáším je." řekl

" Pane, jdete před císaře." řekla téměř až zoufale starší služebná. Ozval se zvon a dveře se otevřeli. Mladík služebnou s letmím úsměvem obešel a vstoupil do dlouhé síně se zdobenými sloupy a stropem. Rychle a se služebnictvem v patách šel až k pohodlným odpočívadlům, na kterých, v obklopení svým služebnictvem a strážci, seděl císař, císařovna a dva synové. Koruní princ chyběl.

Mladý pan Anabi se hluboce uklonil a narovnal se, až když císař pokynul rukou

" Prosím o odpuštění pozdního příchodu." sklonil hlavu

" Císař většinou nečeká, ale kvůli nadaného Shintoa je čekání malou daní za krásu slova." odpověděl s úsměvem cisař. Shinto anabi zvednul hlavu a císař pokynul k přichystanému polštáři. Potom mávl rukou na shintoovo služebnictvo a to odešlo. Shinto se posadil a očima letmo zabloudil k synům. S očima, které hledal se střetl rychle a stejně tak rychle i pohled odvártil. Soustředil se na báseň, kterou měl napsanou na rozvinutém pergamenu před sebou. Místnost, i když v ní bylo spousta lidí, byla tichá, v očekávání. To však rychle prolomill Shintouv hlas, jenž zněl najednou lehce a jako-by hlasitě šeptal, jeho slova plynula, jako-by je zpíval, slova vyslovená s jemností a opatrností, byse dala přirovnat k látce s lehkém vánku, nebo plynoucí v pomalé říčce. Císař s přivřenýma očima posloouchal ty krásné verše o nadýchanoosti a hojnosnosti života a přírody. oči jednoho ze synů se do Shintoaa vpíjeli a v jejich jiskrných odlescích byla vidět pícha a chtíč. když shinto dočetl poslední báseň, cířas se tvářil nadmíru spokojeně. Ještě chvíli bylo ničím nerušené ticho. Shinto vstal, uklonil se a složil svitky s básněmi K císaři. Ten se jich letmo dotknul a potom pohldél na Shintoa, jenž stál v úkloně zpět u svého polštáře.

" psaná krása..." řekl. pokynul, že může odejít a Shinto se s úklonou otočil a odcházel dlouhou zdobenou místností zpět k velkým posuvným dveřím.

stará služebná hned, jak ho uviděla, vypadala nadmíru uraženě a stále v rukou držela jeho sandály.

uslyšel kroky odcházejícíh služebných a nestihl se ani těšit, nebo si uvědomit, kdo přichází a dveře se šoupnutím rychle otevřeli. Pootočil hlavu ke dveřím, které právě postava, otočená zády k němu zavírala. jeho dlouhé černé vlasy splívaly v ohonu po zádech, po rozepnutém svrchním kimonu. hladké a lesklé byly, jako-by patřili ženě.

Shinto odložil uhel vedle pergamenu a ten, nepřítomně smotal . Pohled upíral na jednoho z císařových synů.

" Pane?" zeptal se tiše. Šeptal, neboť jeho hlas byl zatajený a bez dechu. tvář, jenž se k němu otočila, se usmívala, oči jiskřili .

" Shinto...." šeptl snad ještě tišeji a z jeho úst se prodralo vydechnutí " Čekání bylo příšerné."

" Aemi...." vydechl Shinto.

Aemi, druhý nejstarší císařův syn, stál u dveří, s rucemi za zády. Jeho svrchní kimono bylo zbaveno obi a odhalovalo bohatě, stříbrnou nití vyšívané spodní kimona skládané na sobě. chvíli na sebe hleděli a potom se Aemi pomalu posadil ke stolečku, u kterého Shintoo seděl. Shintoo ho celou tu dobu sledoval

" Nemohl jsem se dočkat." řekl Aemi s úsměvem a podíval se na Shintoa

" Ještě pracuji." řekl Shinto ale pohled neodtrhl od Aemiho, který se do něj znovu vpíjel pohledem.

" nebudu tě nijak rušit." řekl Aemi tiše. Shinto se na něj ještě chvíli díval a potom vzal do ruky znovu Uhel, nepřiložil ho však ještě ani na pergamen a Aemi mu jej sebral

" Copak jsi neříkal, že mne nebudeš rušit?" zeptal se šeptem Shintoa.

" Řekni, co chceš napsat a já to zapíšu." řekl a přisunul si k sobě i pergamen. Shinto se na něj chvíli nevěřícně díval a potom vstal. Aemi ho však chitil za rukáv a škubnutím ho vrátil zpět na polštář u stolku

" Chci slyšet tvé básně, znovu a znovu..." šeptal se zatajeným deche, jeho oči jiskřili, jako-by uvnitř nich plápolal oheň " Chci slyšet ta jemná slova popisující krásu."

" Chceš slyšet krásu?" zeptal se Shinto "Krásu světa, pomíjejícího života, krásu dne, pomíjející v hodině?" Aemi pootevřel ústa, jak se mu nedostávalo vzduch. Rychle přiložil uhel k pergamenu an volné místo a začal škrábat slova, která Shinto před chívlí řekl. Shinto mu však uhel vzal a sám báseň napsal

" Nech mne psát." řekl Aemi "Copak nechceš uchovávat mé písmo na pergamenu?"

" Radši uchovávám tvá slova v mé mysli a srdci."

Moje největší úchilnost, neb dlouho jsem se styděla za to, že považuji psychické utrpení za nejlepší zápletku ever. Protože duší jsem uke a jako správný uke mám ráda seme, kteří jsou schopní se "postarat" o svého Semeho (Jinak řečeno jsem neideální manželka a zůstanu navždy sama).

Byl jednou jeden císař, byl už docela starý, taková čtyřicítka (představujte si prosím císaře z filmu prokletí zlatého květu) a měl rád umění. Hlavně básně a tak hledal ty nejlepší básníky. Dlouhá léta mu psal básně Kyoshi, dvorní básník, ale potom se zničeho nic vzal z lidu chudého davu básník Shinto Anabi, mladík, okouzlující a vůbec, lepší než Kyoshi a sebral mu výstostné místo. Stal se císařovým oblíbencem a .... teď to přijde.... velkým oblíbencem jeho syna Aemiho. Musím rozvádět? To ještě není zápletka. Záplatka přichází ve chvíli, kdy úžasný (mimochodem je to můj oblíbenec) kyoshi, onen svržený básník, který ovšem stále žije u císařského dvora jako druhořadý básník a šlechtic začne žárlit a tak se rozhodne Shintoa sesadit. Pomalu ho tráví jedem a ne jen jedním.

Často slíchávám, že je to podobné právě filmu prokletí zlatého květu ale ujasněme si pár věcí. Tohle je japonsko. Sice nedodržuji všechny tradice a chápání jejich kultury té doby je tam až moc evropské (jsem si toho plně vědoma, ale moc velké rozdíli tam fakt nepoznáte) Film se odehrává v číně a je plný barevného skla a taky je tam boj. Slova jsou prakticky jen "šel a řekl" meč se objevuje tak leda jako metafora v Shintoových básních. Ve filmu císař císařovnu zbavuje jen rozumu, zatím co ve slovech to zašlo ještě dál a Kyoshimu Shintoův růzum nestačí, bere mu i pohyblivost. Celý příběh je tak protkaný mým oblíbeným zoufalstvím, utěšováním a různými stavy podivné mysli. A nechybí verše.

Ještě pro info. Někdy si pletu Yukatu s Kimonem.

Nemám moc ráda úvodní výkecy, jsou většinou nechutně zlouhavé a nudné, proto jsem vše "potřebné" zkrátila do menu odstavečku. Nicméně pro zvědavce, nebo ostřílené shounen-ai"istky" a yaoistky bych asi měla představit sebe, nováčka v internetovém shounen-ai světě. Haha. Psala jsem toho svého dětství hodně (ano, dětství, moje shounen-ai doba byla od 14-16 cca (na střední mne to přešlo a teď jsem ve třeťáku), třeba obrácený harem kde jel každý po každém (och ty úchilnosti) nebo napůl shounen-ai a napůl normální romance kde ředitel jel po své žákyni (O rok později jsem byla podezřelá z milostného vztahu k učiteli... a on taky, samořejmě.....just for info) a také krátká asi 4-kapitolová hovadinka (nu prakticky oneshoot, v porovnání s čtyřicetikapitolovou haremovkou) story o učiteli piána a umírajícím chlapci (haha. Nejlepší co jsem ze sebe dostala). Nakonec jsem se zamilovala do Japonské hystorie a tak jsem napsala docela obstojnou "bílou sakuru" příběh z jedné miniaturní vesnice v horách, kde se před zimou objeví záhadný chlapec jenž nemluví a hnije mu páteř, načež málem umírá. O chlapci se zjistí, že je to princ a v druhém díle, "Rudost zlata" se příběh přesunuje do Císařského paláce, kde zase málem umírá, takže se vrací zpět do hor. Něco jako japonské úchilné Heidi děvčátko z hor v jiném pohlaví (mimochodem Heidi je skvělá knížka! Nejlepší čás je, jak je náměsíčná!)

A tak se dostáváme k mému momentálnímu psaní. Slova, povídka z císařského dvoru japonské hystorie. Dříve jsem ji publikovala na svém tehdejším blogu, je to novější povídka, tudíš už to není tak příšerně napsané, ale furt je to extremně pofiderní. Ovšem líbilo se to a mne se takové blafyky docela dobře píšou.